Kniha pojednává o kulturních dějinách násilí v době první světové války a v bezprostředně poválečné době v zázemí českých zemí, Rakouska a Jižního Tyrolska. Autoři se věnují otázce, jak válka a poválečná rekonstrukce v rozličných rámcích vítězství a porážky ovlivnily formy násilí i způsoby, jak bylo násilí vnímáno odborníky a širokou veřejností. Publikace je členěna do dvou hlavních částí. V první z nich se autoři zaměřují na individuální násilí v zázemí na příkladu jeho nejzávažnější formy -- vraždy a zabití. Tématem druhé části je kolektivní násilí na domácí frontě, v němž se odrážely proměňující se mentality obyčejných lidí, vystavených zásadním sociálním a politickým změnám. Fyzické násilí je v obou případech pojato jako specifická forma komunikace, v níž byly formulovány základní představy o spravedlivém sociálním řádu i nově definovány a utvářeny vazby ve společnosti. Násilí totiž podle autorů není pouhou bezhlavou destrukcí, ale představuje zároveň produktivní fenomén, nadaný vlastní řečí a schopností podílet se na vytváření válečné i poválečné reality.